S manželem nemáme čas téměř na nic, střídáme se ve "směnování", a to co s Kubou nestihneme, tak doháním, když máme jeden den společného volna - odvézt víčka, dopsat papíry, úklid, velký nákup nebo práce na zahradě. Velkou oporou jsou nám moji rodiče, kteří hlídají Kubíka, když je manžel po noční a já jsem na směně.... Bez nich bych ani do práce chodit nemohla, jelikož občas práce vychází i na víkendy nebo svátky...
Po třech letech se tedy loučíme s tetou Pavlínkou, která byla asistentkou v MŠ a která dokázala s Kubou spoustu věcí. Mohla jsem se na ni spolehnout, jak v předávání Kubíka, tak i s léky a v neposlední radě to byla pravě ona, která vždy byla ve střehu, když Kubík zkolaboval. Děkujeme také kolektivu MŠ, který se také podílel na pokrocích Kubíka. Ve Valašském Meziříčí se v tomto období otevřelo A-centrum, kam může Kuba aspoň na pár hodin za měsíc docházet a my tak máme více času něco udělat.
Po sedmi letech jsme opětovně absolvovali genetické vyšetření novou metodou, ale bohužel ani ta nám nepřinesla odpověď na to, proč se Kubík narodil s tak vzácným postižením. Cestou z Brna jsme neměli moc síly si povídat. 6 hodin na cestách, 3 hodiny v nemocnici -bylo to velmi unavující,ale Kubík opět nezklamal... Po dlouhém mlčení řekl: "Já bych chtěl ségru nebo bráchu, ségru VENDULKU." Byli jsme velmi překvapeni,nejspíš si uvědomil, že je sám a Vendulka byla jeho kamarádka ve školce....
Trápí nás alergie - oči dře, že ani nevidí, má je oteklé.