Druhá delfinoterapie

24.02.2018

Po první terapii, kdy jsme viděli veliké pokroky, jsme se shodli s manželem, že uděláme vše potřebné, aby Kubík mohl jet znovu.

Mnoho nocí jsme strávili tříděním plastových víček, bylo důležité napsat příběh Kubíka a snažit se komunikovat s donátory a hledat je. Po usilovné práci všech úžasných lidí - donátorů, se nám podařilo shromáždit dostatek financí.

S obrovskou radostí jsem volala Oldovi Burešovi (terapeut v Turecku) a společně jsme si domluvili termín našeho příletu. Olda nám vysvětluje, že v roce 2016 bude probíhat terapie v Antalyi. Opět jsme zvolili termín v září, kdy není takové horko a je levnější ubytování.

Následuje podobný scénář jako minulý rok - zařídit hotel, poslat míry Kubíka na neopren, nakoupit léky, zaplatit faktury za ubytování a Delfinoterapie, napsat seznam a hlavně nezapomenout "plyšové sluníčko", bez kterého se Kubík v tomto období nedokázal obejít.

Moje maminka se nám nabídla, že poletí s námi a tím nám aspoň trošku pomůže s Kubíkem. Byla to moje nerozvážnost, že jsem zvolila možnost ubytování přes rakouskou cestovní kancelář. Cena hotelu byla o něco málo levnější, ale v konečném důsledku jsme si to hodně zkomplikovali.

Je důležité hned na začátku napsat, že v každé lékařské zprávě jsme měli napsáno:

"Velmi živé dítě, všemu rozumí, ale nerespektuje, neposlechne, vzdoruje. Nemá potřebu spánku, jídla, pití, je velmi hyperaktivní, má problém s termoregulací, neuvědomuje si nebezpečí. Potřebuje neustálý dohled ve všech směrech. Velmi obtížně se s ním pracuje."

Odlet z Vídně... Cestování s Kubíkem bylo opět náročné. Sama pro sebe jsem si říkala a ujišťovala se:

"Tentokrát jsme tři na jedno dítě, tak to zvládneme"

Na letišti nás opět čekal Olda. Milé setkání a i Kubík ho hned poznal. Olda byl překvapený, jaké pokroky Kubík za ten rok udělal a zároveň dodal: .....taková neřízená střela.... Vyměnili jsme si pár informací a rozloučili jsme se, protože měl Olda jiný čas odletu.

Přistáli jsme v turecké v Antalyi. Tentokrát jsem si všimla, že Kuba byl nervózní, plakal v letadle a nevěděl si rady, jak se poprat s tlakem v uších při sestupu letadla. Neustále jsem mu nabízela pití, které odmítal. Bonbony a žvýkačky nemá rád. Manžel mu povídal o různých technických věcech, jako např. o letadlu, jak dokáže letět apod. a to ho na chvíli rozptýlilo. Poslední záchrana, kterou jsme měli, byl tablet. Konečně pevná půda pod nohama. Pasové kontroly, zvuk pípajícího bezpečnostního zařízení Kubu vyděsil, začal promodrávat a paní z celnice se hned ujišťovala, zda nepotřebujeme lékaře....

Už ať jsme pryč z toho přeplňeného letiště!

Hotel

Ve večerních hodinách jsme se ubytovali na hotelu, manžel zjištil informace k připojení Wi-Fi, abychom se mohli spojit s Oldou. Dostali jsme od něj obratem zprávu, že nás další den vyzvedne na recepci v 8 hodin ráno. Rychle jsme obsloužili Kubíka, podali potřebné léky, osprchovali a připravili ho k odpočinku. Měli jsme obrovský hlad - manžel pročítal a prohlížel plánek hotelového resortu a hledal, kde je restaurace a další vybavení hotelu.

Vybraný hotel, který byl avizován jako rodinný hotel, byl jedním slovem katastrofa pro rodiny s dětmi. A nutno podotknout, že jsme byli mimo hlavní letní sezónu:

malá jídelna - když už byl volný stůl, tak jsme si museli nejprve odnést špinavé nádobí. Pití bylo podáváno do kelímků, pro které jsme si chodili k pultu
ukrutná mačkanice na jídlo z důvodu, že personál nestíhal doplňovat zásoby
žádný volně přístupný automat na vodu, kávu, nealkoholické nápoje
po 21. hodině Vám nedají ani chleba pro dítě, a to v nabídce bylo psáno: nepřetržitý provoz catering servisu.....ale zapomněli uvést, že za nehorázný příplatek
za celou dobu jsme neobjevili dětský bazén - to, co bylo součástí velkého bazénu, bylo jen nižší dno o rozměru 3x3 m a s ledovou vodou a to jsme nazvali ohradou pro hrocha
extrémně kluzká podlaha kolem bazénu - několikrát jsme viděli upadnout dospělého. Kubu jsme raději v rámci bezpečnosti nosili na rukou
jedna malinká místnost v suterénu, kde byla televize a dva stolečky
jeden tobogán, na který byl vstup snad jen dvě hodiny a poté byl zavřený
žádná prolézačka
Wi-Fi fungovala jen v noci
oblázková pláž, kde ani v botech nebyl Kuba schopný udělat tři kroky
do moře byl velmi prudký přístup
nutno podotknout, že hotel měl stejný počet hvězdiček jako hotel v předchozím roce v Beleku.

Delfinoterapie

Ráno sraz na recepci, společně s Oldou jdeme na autobusovou zastávku místní MHD. Půjčuje nám karty, kterými budeme platit v autobusu. Dostáváme instrukce, jak funguje doprava v Turecku: "Když pojede autobus, tak na něj zamáváte a on Vám zastaví. Budete přestupovat na této velké křižovatce .....a co když zde nezastavuje??????? Tak zakřičíte na řidiče DUR !DUR !😂😂Pak přejdete na druhou stranu cesty a "stopnete" si druhý autobus, který projíždí kolem delfinária."

Kuba měl z místního cestování veliký zážitek, troubení klaxonů, zběsilá jízda řidiče autobusu. Já jsem si raději druhý den pevně držela dítě na klíně.

Dobrodružství začíná😀Procházíme kolem ochranky, která nás pouští do areálů delfinária. Krásný, moderní, čistý komplex. Zrovna jeden pán uklízí tribunu na odpolední šou (později Vám popíšu, jak moc poctivě tuto práci dělal). Další ze zaměstnanců čistí vysavačem bazén. Seznamujeme se s místním personálem. Olda nám ukazuje zázemí delfinária, kde bude mít Kuba nachystané neopreny, kde se převleče a relaxační místnost.

Kde jsou ti delfíni?????

Až bude bazén "uklizený", tak je trenér pustí. Kubíka zajímají jen klimatizace....pro něho fascinující věc, která se točí a vydává nejspíš příjemný zvuk. Nejsme tu sami a zjišťujeme, že je zde více klientů z celého světa. V 9 hodin jde Kubík do vody, striktně dodržujeme vyhrazený čas a trenér si natahuje stopky na hodinkách. Olda nás popohání......obléct neopren a jdeme na to. Snad jsme to nezapomněli z minulého roku. Do půlky neopren obrátit a pomalu nasoukat Kubu, pozor ať ho neskřípneme. Řev, protest, ale to už známe a napustit vodu do neoprenu.

Trenér nese kýbl s rybami a dává povel zvednout mříž. Připlouvají dva: ADA a DOHA. Olda nás upozorňuje, kam můžeme jít u můstku k platformě a my předáváme Kubíka. Z povzdálí sledujeme, co se bude dít. Kubu zajímá vše ostatní - jen ne delfíni. Jako třeba balóny na stojanu přichystané na šou, židlička trenéra, kýbl s rybama. Jsou ve vodě a my s manželem si jen vyměňujeme pohledy. Kubův vzdor, křik, zlost, odmítání hladit delfína nás velmi mrzí. Po skončení terapie máme možnost sledovat, jak pečují trenéři o delfíny, jak jim čistí kůži, jak se trénují na odpolední vystoupení. Jsou to hravá stvoření, která hned reagují na pohyb ruky trenéra. Když to udělá delfín správně, trenér dlouze zapíská na píšťalku, když povel nesplní, trenér zapíská přerušovaně.

Následující čtyři dny jsou nesnesitelné. Čekám, že se to zlomí k lepšímu ale pořád nic. V noci sedím na balkoně a píšu pozdrav donátorům.....co mám napsat???? Je to super??? Lhát nebudu a tak posílám poděkování a jednu fotku.

Zoufalství, pláč, bezmoc, otázky co děláme špatně? Kolik nás to stálo úsilí sehnat finance a teď tohle? Manželovi ráno sděluji, že chci jet domů, že to nemá smysl vše je na..........MŮJ SLOVNÍK SE NEDÁ ZVEŘEJNIT. Manžel mě objal se slovy

"To společně zvládneme."

Děkuji za takového partnera, který by mohl klidně přidat lavinu výčitek, protože i on toho měl plné zuby. Jedeme do delfinária, ubrečená, bez spánku a ani se nesnažím to nějak zakrýt. Autobus pořád nejede a tak jdeme pěšky, horko jak blázen, Kuba vyžaduje, ať ho neseme na rukách, už jsme na trase, kde se přestupuje. Dnes tu terapii ani nestihneme.....v tom jede autobus a zastavuje....hurá...ale nejsou peníze na kartě a hotově se platit nedá....v tom vstává jeden mladý muž a ze svojí karty platí i naše lístky. Já mu dávám peníze, ale on si je nechce vzít.... Děkujeme a vystupujeme. Manžel mi říká, že jde do automatu dobít kartu MHD, ať můžeme jet zpátky autobusem. Olda si mě prohlíží a ptá se co se stalo a kde je Miloš? Nechtěla jsem to v ten daný okamžik s ním probírat, protože jsem byla jako časováná bomba, která když bouchne, tak bude zle. Naštěstí se prohodily časy klientů a Kuba jde do vody později....nejspíš bych ho ani sama neoblékla. Protest, kdy ležel na zemi a bral to jako strašnou legraci, mě vytáčel do maximální možné míry.

V tom zahlédnu Miloše a hned mu jde Olda naproti. Slyším větu: "zeptej se jí sám". Profík Olda mě bere stranou a vyzývá: "TAK POVÍDEJ"

Proč je všechno tak na......., nic nefunguje, v hotelu jsme zavření celé odpoledne, s Kubou se nedá domluvit. Chce to změnu, zkus formu hry, házení míče nebo něco, co ho bude bavit. Jakub je znuděný ze "zaparkovaného" delfína, který nic nedělá. Nechci poslouchat ten ukrutný řev každý den. Bylo toho tolik, co jsem potřebovala ze sebe dostat. Olda mi vysvětluje, že zde jsou nejlepší delfíni, kteří mají výsledky..... Odcházím na kávu a vše má na starosti manžel.

Po terapii nám Olda nabízí, zda by babička zvládla odpoledne Kubu pohlídat, potřebujeme si s manželem sami dva oddechnout a nabrat energii.

Mám obavy, ale mamka mě ujišťuje, že to s Kubou zvládnou, že máme jít.....jsme na telefonu, kdyby cokoliv - volej!!!!!!!

Olda jezdí do Turecka téměř 10 let, jeho zkušenosti a místní znalosti nás ohromily, zná místní historii, zajímavá místa. Vypráví nám o Hamam (turecké lázně), dozvídáme se zajímavé informace o oblečení žen v Turecku. V lékárně kupujeme oleje do koupele a nezapomínáme také na upomínkové drobnosti. Vůbec nám nevadí, že prší. Procházíme se uličkami, které mají své kouzlo klidu. Nutně potřebuju na WC, zážitek s "dírou v zemi" mě opravdu rozesmál. Musíme už zpět na hotel za Kubíkem a babičkou. Snad je vše v pořádku... pořád kontroluji telefon... nezvoní... to je dobré znamení...

Otvíráme dveře na hotelu a v tom Kuba říká "POHROMA", babička je ubrečená.... první věta z jejich úst zní "VOLALA JSEM A NEFUNGUJE TI TELEFON" - to mě tak naštvalo, ještě jsem kontrolovala před odletem, zda mám roaming. Zkouším hned svůj telefon a on funguje......nejspíš ve stresu neměla čas čekat na připojení🙄

Prostě náš Kuba musí něco vymyslet. Babička nám vypráví jak "hrál" na schovávanou a před nosem ji zabouchl dveře do koupelny, ty se zamkly a nešly otevřít. To by nebyl takový problém, kdyby tam nebylo otevřené okno, které bylo velmi nízké (nějaké bezpečnostní normy určitě nesplňovalo). Telefon na recepci byl zrovna v koupelně a nám se nemohla dovolat. Přes dveře pořád mluvila na Kubu a zároveň křičela na chodbu, zda ji někdo uslyší. Vedle nás byli ubytování basketbalisti, kteří z gestikulace babičky pochopili, že tam je dítě a zavolali na recepci. Údržba musela vypáčit dveře. Kuba to měl jako srandovní zážitek a babička se z toho dostávala hodně dlouho. Kuba žije, tak jdeme dál....

Zlobím se na Kubu a cestou do delfinária mu domlouvám, že dnes bude hodný. Olda ho obléká do neoprenu a my vidíme vzácný okamžik.

Kubík dává Oldovi pusu na čelo. Jakub nemá rád fyzický kontakt. Konečně nějaká pozitivní změna.

Po terapii balíme věci, ale nemůžeme najít plyšové sluníčko a láhev na pití. Hledají všichni přítomní, Kuba řve, že chce sluníčko... Olda po dlouhých minutách přináší sluníčko v hrozném stavu, takže dnes s námi na hotel nepojede. Pán, který každý den poctivě uklízel delfinárium si myslel, že to tam někdo zapomněl a vyhodil ho do kontejneru, kde byly zbytky od ryb. Kubíka ujištujeme, že na hotelu máme druhé sluníčko, ale to jsme netušili, že i druhé slunko se ztratí hned odpoledne.

ZATRACENÉ SLUNINOOO

Kubík dostal průjem, nechce nic jíst, ani pít, dochází nám plínky. Poslední záchranou je Coca-Cola, aspoň něco vypije. Problém je v tom, že neumí zpracovávat cukry a Kubík přidává na obrátkách. Následující den se snažím pochopit Kubovo chování. Změna prostředí, nemá tu žádnou zábavu, ani dětský koutek. Jednou větou "PROSTĚ NUDA". Domlouváme se, že po obědě pojedeme do aqualandu, který byl hned vedle delfinária. Vstup na dvě hodiny 800kč na osobu. Později zjišťujeme, že nám Olda říkal "vstup je v ceně terapie". Ani jeden z nás si na to nevzpomněl. Nádherný komplex, skluzavky, tobogány, dětské brouzdaliště. Kubík byl konečně nadšený. U každého stánku s občerstvením něco dostal, ozdobné brčko, barevný kelímek, deštníčky na drinky. Manžel šel pro pití a Kuba za ním cupital, v domnění, že jdou kluci spolu, jsem z něj na chvíli spustila oči. Manžel se vrací cca po 1 minutě a Kuba nikde. Panika, bezmoc, každý jsme šli na jinou stranu, ale Jakuba jsme nemohli najít.Co když někde spadne, uklouznou mu nohy - vyčítám si, že jsem ho nepřivázala na řetěz. Pán co prodával zmrzlinu vedle našich lehátek viděl můj výraz, pochopil, že hledáme dítě a ukazuje směrem k největší skluzavce. Turci jsou opravdu všímaví......díky. Utíkám, div si nerozbiju pusu. HURÁ máme ho. Brečím radostí, že jsme ho našli, ale zároveň na něj křičím, co vše se mohlo stát. Kuba si neuvědomuje nebezpečí......"LÍBÍ JAK KOLEJE" to byla jeho odpověď, nejspíš mu ty dráhy připomínaly koleje. Nejvyšší čas jet na hotel.

Poslední terapie

Společné foto, Olda nám předává CD s fotkami a Kubíkovi tričko. Loučí se s námi větou

"Štastnou cestu rodinko, přeju vám, aby se Kubík zklidnil a vy jste vše zvládli."

Cesta domů byla náročná. Z Vídně jsme cestovali vlakem domů. Po návratu domů se Kubík zotavuje z následků střevních problémů.

Závěr

Ne vždy se vše děje podle našich představ. Pobyt v Turecku byl náročný pro celou rodinu, ale pořád jsem názoru, že Delfinoterapie pomáhá.

Tento příběh píšu s odstupem času, kdy jsem veškeré zklamání z prostředí a všechny pohromy a katastrofy vstřebala.

Pokroky

Daří se nám častěji vykonávat močení do záchodu a na noc má Kubík plínky a přes den jen na velkou potřebu
Začal projevovat své pocity. Poznám, když je štastný nebo zklamaný, dokáže se i omluvit.
Daří se nám odbourat "závislost" na plyšovém SLUNINU - jsou dny, kdy si na sluníčko ani nevzpomene.
Konečně začal smrkat.